Týden v dílně #2

Přiznám se hned na začátku. Když jsem psal první článek ze série Týden v dílně, měl jsem v hlavě jasný plán. Každý týden si sednu a sepíšu, co se u nás dělo. Hezky poctivě, pravidelně.

No… realita byla jiná 😄

Od posledního článku uběhl skoro měsíc a já nenapsal ani řádek. Ne proto, že by nebylo o čem. Spíš naopak. Ten měsíc byl tak plný, že jsem si večer místo psaní jen sedl, vypnul hlavu a byl rád, že jsem.

Bylo to přesně to období, kdy jsem se zavřel do dílny a prostě makal. Řezal jsem, skládal, balil objednávky, řešil detaily, posílal balíky. Taková ta „neviditelná práce“, kterou na e-shopu nikdo moc nevidí, ale bez ní by to celé vůbec nefungovalo. A víte co? Mě tohle hrozně baví.

Zároveň to ale nebylo jen o práci rukama. Druhou polovinu času jsem seděl u počítače. Ladil jsem e-shop, přemýšlel nad novými věcmi, připravoval produkty, řešil, jak stavebnici posunout zase o kousek dál. Takže to byl takový zvláštní mix. Dopoledne dílna, večer počítač. A pořád dokola.

A právě z tohohle „chaosu“ začaly postupně vznikat věci, ze kterých mám fakt radost.

Jedna z těch největších věcí jsou dva nové návody. Konkrétně na loutkové divadélko a kočárek. Možná to zní jako drobnost, ale pro mě je to velký krok. Protože najednou zase o kus víc ukazuju, co všechno se ze stavebnice dá postavit.

A úplně nejlepší na tom je, že kdo už doma má Big Box, může si tyhle modely postavit taky. Nemusí kupovat nic navíc. Stačí si stáhnout návod a pustit se do toho. Tohle je přesně ten princip, který mě na tom baví nejvíc. Nejde jen o to, co je v krabici. Jde o to, co všechno z toho dokážete vytvořit.

Když už jsem byl u toho divadélka, tak mi došlo, že samotné postavení je jen začátek. Že to chce ještě něco navíc. A tak jsem se pustil do další věci, která mi už nějakou dobu ležela v hlavě.

Vzniklo 10 pohádek pro loutkové divadélko, které jsou teď nově na e-shopu.

A najednou se to celé posunulo. Už to není jen stavebnice. Najednou je to hra. Děti si divadélko postaví a pak si s ním můžou hrát, vymýšlet příběhy, zkoušet role. A to je přesně to, co jsem chtěl. Aby to nebylo jen „postav a hotovo“, ale aby to žilo dál.

S tím souvisí ještě jedna věc. Z těchto modelů postupně vznikly i nové sady. Divadélko a kočárek už teď existují jako samostatné stavebnice. Takže pokud někdo nechce začínat od velké krabice, může jít rovnou po konkrétním modelu.

Ale pořád tam zůstává ta myšlenka, kterou se snažím držet od začátku. Že Big Box je takový základ, ze kterého může vzniknout skoro cokoliv. A tyhle nové věci to podle mě hezky potvrzují.

V souvislosti s tím, jak se venku probouzí jaro a objevují se první kvítky, mě napadl jeden praktický tip. Ze dvou dílků stavebnice si totiž můžete jednoduše vyrobit vlastní lis na herbář. Stačí pár šroubů, papír a během chvilky máte hotovo. Děti si tak můžou nejen stavět, ale zároveň vyrazit ven, nasbírat květiny a vytvořit si vlastní herbář. Líbí se mi na tom, že se stavebnice dá využít i tímhle způsobem. Nejen na skládání modelů, ale i jako součást objevování toho, co se zrovna děje venku.

Další věc, která mi tenhle měsíc zabrala dost času, byla papírová verze stavebnice. Dřív jsem tomu říkal vystřihovánka. A vlastně mi postupně došlo, že to to slovo úplně nevystihuje.

Takže jsem to přejmenoval. Dneska tomu říkám prostě papírová stavebnice.

Protože o to jde. Není to jen o tom něco vystřihnout. Děti z toho skládají, lepí, hledají vlastní způsoby, jak to spojit dohromady. Je to jiný princip než u dřeva, ale ta myšlenka zůstává stejná. Tvořit, zkoušet, přemýšlet.

A zároveň je to strašně dostupný způsob, jak si stavebnici vyzkoušet. Pro spoustu lidí to může být první krok, jak se k tomu dostat.

Když se na ten měsíc podívám zpětně, tak je vlastně docela vtipné, že jsem „nestíhal psát“. Protože reálně jsem za tu dobu udělal víc práce než za několik klidnějších týdnů předtím.

Vznikly nové modely, nové návody, nové produkty. Posunul jsem věci na e-shopu. Otestoval jsem si nové nápady. Některé fungují víc, některé míň. Ale to k tomu patří.

A možná mi to celé připomnělo jednu věc. Že není potřeba všechno stíhat podle plánu. Že někdy je lepší ten plán na chvíli pustit a soustředit se na to, co dává smysl v tu chvíli.

Teď bych se ale rád vrátil zase zpátky. K tomu, že si jednou za čas sednu a sepíšu, co se děje. Ne proto, že „musím“, ale protože chci sdílet tu cestu.

Nejspíš to nebude vždycky každý týden. Ale to nevadí. Důležité je, že to jede dál. A že vy jste u toho se mnou. Díky za to. Lukáš.